..to nepochopuju..

Četla jsem pár životopisů světců.. často se v nich objevovala situace, kdy nebylo v lidských silách  vyřešit  nějakou záležitost (nebylo dost jídla nebo peněz) a proto byla svěřena do rukou Boží prozřetelnosti… Napadá mě např. Don Bosko, Jan Maria Vianey. Tak jsem si vždycky říkala, jak se ten Bůh staral, stačilo jen mít tu důvěru a nevyřešitelné bylo najednou vyřešeno… ne, že by Bůh v mém životě nejednal…právě naopak! V mnohých situacích jsem cítila Jeho blízkost a vedení… zvlášť to, co se stalo v tomto týdnu, připisuju Boží prozřetelnosti… chci se podělit :-).

Věděla jsem, že bude tento rok pro mě zlomový… na silvestra, když jsem klečela před svatostánkem, jsem vše odevzdávala  Jemu do rukou… a postupně rok ukrajoval den za dnem. Mnohé bylo krásné… třeba oba starší bráchové se mi šťastně oženili ;-)… o zlomu by mohl své říct i jeden nejmenovaný MM ;-)… S Boží pomocí se nějak zvládly i státnice... ale přijímačky na navazující mgr studium nevyšly a já musela začít přemýšlet o práci... naplňovalo mě to nejistotou, strachem… zůstat doma a hledat něco v okolí? rozlučit se s Olomoucí a se všema mému srdci milýma lidma? Nebo se pokusit sehnat něco, cokoliv? Jak je těžké v tomto čase sehnat práci! …měla jsem pocit, že se musím hned rozhodnout, že bych se měla po něčem poohlídnout… ale můj parádní mladší brat řekl: „Maru, žádný stres, teď máš do konce července právo na prázdniny, odpočineš si, v srpnu se přihlásíš na pracák, promodlíš to a pak uvidíš..“ Tak jsem si užívala prázdnin… až jeden večer…

Nějak jsem nemohla usnout… možná znáte ten pocit, unavení z celodenního nicnedělání, už hodinu se převalujete a nevíte jak si lehnout. Myšlenky zabloudí i tam kde nechcete… zas mě to přepadlo, strach z budoucnosti, co se mnou bude dál…? Sedla sem na postel a nevěděla… bylo mi špatně… z očí se kutálely slzy a já se začala modlit… v hlavě mi stále zněla písnička.. //www.youtube.com/watch?v=4ci_SgDVJvc&feature=feedlik …všude kam ti řeknu, tam půjdeš, co ti přikážu, řekneš… neboj se, já budu s tebou… a brzo jsem usnula… opět v Jeho náručí…  

Hned ráno mě vzbudil telefonát „Dobrý den, prý sháníte práci…“ …žasnu! Bože, to byla rychlost! ..to člověk prostě nepchopuje, jak Mu na nás záleží!

Děkuju Máji, že na mě nechala kontakt a já po dnešním pohovoru můžu říct „Mám práci…“. Všem mým přátelům nejen z Olomouce můžu s radostí říct, že zůstávám s vámi, jen ne jako student ;-)

..ale hlavně… děkuju Bohu, že říká „neboj se, člověče, životem svým netrap se“, že Jeho prozřetelnost nás provází a neopouští, i když my si myslíme přesný opak!